Jak se v Dánsku přibírá

28. srpna

Upřímně doufám, že jste předtím, než jste začali číst tyhle řádky, snídali/obědvali/večeřeli. Dnešní příspěvek se totiž bude točit jen a pouze kolem mého obžerství. (A to jsem původně měla v plánu psát o Kodani...)

Tak nějak jsem předpokládala, že s odjezdem do Dánska přijde vzhledem k očekávaným cenám místních potravin i lehčí "odtučňovací kúra". To jsem koneckonců namlouvala nejen sama sobě, ale i mamce (dietoložce), která mi během posledního měsíce stráveného doma při mé pravidelné třetí porci oběda připomínala, že bych ve svém věku vážně neměla tolik jíst. Načež já jí na to vždy odvětila, že se nemusí bát, že si jen vytvářím zásoby na krutou severskou zimu, a že to v Dánsku shodím raz dva. Škoda, že jsem se mýlila. Od té doby, co jsem tu, ochutnávám vše, co mi přijde pod ruku.

Ne, že by to byla moje vina, ale všechno tomu tady prostě nahrává. Supermarket máme hned za rohem, každý den si skupinově vyvařujeme, a ve školní kantýně je tak skvělé jídlo, že mu jednoduše nejde odolat. Vždy je tu pro nás připraveno několik zeleninových, luštěninových a těstovinových salátů, nejrůznější dresinky a zálivky, všelijaké druhy masa, jejichž nabídka se dennodenně obměňuje, a spousta dalších dobrot. (Kvůli Jiřince musím zmínit, že na mém poledním talíři nikdy nechybí hummus s olivami, který jsem objevila hned druhý den po mém příjezdu. Těš se, Jiři!)

Za jídlo v univerzitní jídelně se platí podle "gramáže", takže cena mých obědů se den ode dne liší. Přiznávám, že čím déle jsem tu, tím také z nějakého nepochopitelného důvodu čím dál tím víc jím. Zatímco jsem tedy za první talíř zaplatila 20 DKK, poslední porce mě vyšla rovnou na 44 DKK. Jsem zvědavá, jak to s takovou půjde dál.

Ale už dost slov, raději se sami podívejte na fotky. Ty mluví za vše.

Moje nejoblíbenější část dne.

S mojí povahou je dost těžké vybrat si. Všechno vypadá úžasně, a tak si pravidelně nabírám od každého trochu.

Samotná kantýna je poměrně velká, na fotkách je vidět jen část. Na dalších pultech je teplé maso, vzadu chladničky s nejrůznějšími druhy nápojů, kávovary, police se sendviči, dezerty a sladkým pečivem. Co víc si přát?

Váš oběd může nakonec vypadat třeba takhle.

Ovšem pravidelná polední opojení v naší jídelně nejsou mým jediným nezapomenutelným kulinářským zážitkem. Ve středu (28. srpna) na nás čekalo slavnostní ukončení Foundation Course, jehož součástí byla společná příprava několika tradičních dánských pokrmů.

Byli jsme rozděleni do několika skupin, podle toho, jaké jídlo jsme chtěli připravit. Chvíli jsem zvažovala, že bych se připojila ke studentům, kteří se rozhodli pro tradiční dánské masové kuličky. Nicméně to u mě nakonec vyhrál "babiččin svatební preclík".

V naší skupině nás bylo ovšem poměrně dost (a navíc byl samotný recept velmi jednoduchý), takže jsem si namísto pekařky alespoň na moment zahrála na fotografku.

Grandma's Wedding Pretzel

Ramona a Mia se snaží nasekat ořechy a mandle.

Válečná porada před pečením.

Linda a Pierre pracují na "preclíku" s ořechy...

 

...a holky na rozinkovém pro alergiky.

 

Finální zdobení našeho "megapreclíku".



Operace Rozinka.

 

Ramona.

A Lukas.

Další skupiny měly na starosti již zmíněné masové kuličky, salát coleslaw, klasický Smørrebrød (zdobený žitný chléb), tradiční dánský chléb a sleďové chlebíčky. (Ano, chleba jako takový je tu vážně oblíbený.)

Příprava tradičního chleba.



"Mám mouku všude..."

"...ale nic si z toho nedělám!"





Jako z pekárny.

Hotovo.

Mezitím se v další kuchyni připravoval Smørrebrød s francouzským nádechem (Louis trval na tom, že u něj doma ve Francii by se brambory rozhodně pekly v troubě, a ne, že by se vařily po dánsku v hrnci).

Louis se svým vylepšeným receptem.

Louis a Beatrice.

Masové kuličky připravovali převážně kluci.


Daniel a Erik jsou stoprocentně soustředění.

"Tak který jsou lepší...?"

Roxy se už stejně jako my všichni nemohla dočkat.

Emilia se chopila nádobí.

A Alejandro toho nejdůležitějšího. Pořádek musí být!

Když byl čas, sedělo se venku.

Když bylo konečně dovařeno, dopečeno a domazáno, všechny dobroty byly odvezeny do hlavní budovy. Tam už na nás čekaly prostřené stoly, zapálené svíčky a pohodová muzika.

 

 

 

 

Ochutnala jsem od každého trochu a všechno bylo vážně výborné. Můj favorit byl nejspíš chlebíček se sleděm.

Po tom všem se tak nemůžete divit, že mé štíhlé zítřky jsou prozatím v nedohlednu. Navíc se zdá, že jsem našla parťáky na vaření, kteří jsou stejní labužníci jako já. Se Švýcarem Donatem a Kanaďankou Roseline už jsme domluvení, že k příští večeři si společně uděláme tatarák z lososa. Už se nemůžu dočkat!