Za sedmero rovinami

12. a 13. srpna 2013

Cesta na sever uběhla vcelku rychle a byla až nečekaně příjemná. Po delším rozmýšlení jsem se nakonec rozhodla do Dánska odcestovat žlutým autobusem, díky čemuž jsem si mohla zabalit o pár kilo nepotřebných věcí navíc (ale i přesto jsem oplakala druhý pár oblíbených pohorek, další lodičky a třetí bundu, kterou jsem kvůli nedostatku místa prostě musela nechat doma).

 

Musím přiznat, že z cesty ani půlročních erasmáckých studií jsem nebyla vůbec nervózní. Jediné, čeho jsem se opravdu bála, byla cesta z Kodaně do Trekroner – tedy místa, kde se nachází univerzitní kampus a koleje. Měla jsem jet totiž vlakem. A má paměť mi neustále připomínala přísně vyhlížející paní průvodčí, která mi loni touhle dobou ve vlaku cestou z Kodaně do Aalborgu vysvětlovala, že zavazadlo přeci nemůžu mít vedle sebe v uličce, ale nad sedadlem, kde je pro „příruční“ zavazadla vymezený prostor. Co naplat, že ten kufr tehdy vážil 20 kilo. Jenže teď by byla situace ještě horší. Měla jsem s sebou sbalené kufry dva – jeden vážil 23,2 kg a druhý rovnou 28,5 kg – a sotva jsem je byla schopná uzvednout. Není proto divu, že mě děsila představa, jak se při snaze dosoukat do vlaku alespoň první zavazadlo po strmých schůdcích zavřou dveře, a druhé mezitím zůstane opuštěné na nástupišti. Zbývalo si jen vybrat, které je mi vzácnější. Nakonec bylo ale všechno jinak. K tomu ovšem postupně.

Myslím, že jsem měla velké štěstí, protože jsem v autobuse seděla vedle 19leté Kačky, která byla moc fajn. Dozvěděla jsem se, že měla se svojí kamarádkou namířeno na jeden z dánských ostrovů strávit dva prázdninové týdny.

 

Povídaly jsme si skoro celou cestu z Čech do německého přístavu, kde na nás už čekal trajekt. A nebýt jedné velmi příjemné slečny před námi, která byla jen o něco málo starší než já, prokecaly bychom nejspíš celou cestu. Jenže ta slečna tam byla. A byla docela drsná. I když mně osobně to tak nejdřív nepřišlo, protože jsem jí nejprve nerozuměla. Otočila se na nás a já jen slyšela: „Dámy, mohly byste na chvíli přestat koukat?!“…tak jsem si řekla, fajn, asi se chce převléct, tak se nebudu dívat, a jen jsem ochotně odvětila: „Jasně!“  Jenže jak mi potom Kačka vysvětlila, slečna nic takového neříkala. Já jen špatně slyšela. Slečna totiž říkala: „Dámy, mohly byste na chvíli přestat KVOKAT?!“ Tak jsme ji v zájmu vlastního zdraví raději poslechly.

 

Do Kodaně jsme dorazili podle plánu v 6 hodin ráno. A i tehdy jsem měla štěstí, protože jsem se při výstupu z autobusu seznámila se Slovenkou Natálií, která vyjela na roční erasmus do dánského města Horsens. Bylo fajn, že jsme si mohly na vlakovém nádraží, u kterého nám díky bohu zastavil autobus, navzájem pomoct s hlídáním kufrů. Byl to totiž trochu challenge najít pokladny, vlak a nástupiště, ze kterého jsme měly odjet. Nakonec se nám to ale podařilo. Mně jel vlak v 7.36 z nástupiště 8 a Natálii v 7.40 z nástupiště 7, které s mým nástupištěm sdílelo stejný "chodník". Takže paráda.

 

A teď pozor. Měla přijít (pro mě) ta nejhorší část celého pobytu v Dánsku – vynést včas kufry po schodech do vlaku a pak je hodit do horního zavazadlového prostoru. A víte co? Stáli při mně všichni svatí, protože se ve finále nic takového konat nemuselo! Vlak, kterým jsem jela, totiž neměl schody! A tak jsem kufry nechala hned ve vstupním prostoru a s klidem v duši a úsměvem na tváři vyrazila vstříc kolejím. To jsem ještě netušila, že ta největší sranda dne mě teprve čeká...



Žádné schody - měla jsem takovou radost, že jsem to prostě MUSELA vyfotit.

Do Trekroner jsem dorazila zhruba v 8. Skvělé načasování, protože první budovy univerzitního areálu leží od stanice volnou chůzí cca 3 minuty. A já přitom věděla, že si musím vyzvednout klíče od pokoje v inspector’s office na koleji Korallen někdy mezi 8. a 10. hodinou. V první řadě jsem se ovšem rozhodla najít kolej Rockwool, ve které jsem měla být ubytována.

 

Následující půlhodina probíhala v duchu zmateného pobíhání sem a tam, nadávání na nemožně těžké kufry a neustálého vyslýchání kolemjdoucích dánských studentů, kudy na Rockwool. Nakonec jsem zjistila, že Rockwool je hned první budova, kterou jsem při cestě z nádraží minula.

Pohled směrem od nádraží - malá modrá budova po levé straně je kolej Rockwool.

 

Celý Rockwool zblízka. Domeček na kuří nožce.

 

Bylo sice fajn, že jsem si našla kolej. Jenže jsem pořád neměla klíče. A tak mě napadlo poptat se studentů na Rockwoolu, jestli náhodou neví, kde najdu inspector’s office. Postupně jsem obešla všechny byty, jenže jak jsem záhy zjistila, v celé budově nikdo nebydlel (!).

Nakonec jsem se tedy rozhodla nechat dole u vstupu kufry (přeci jen jsem se po všem tom cestování a hodinovém spánku cítila trochu vyčerpaná) a porozhlédnout se po kanceláři sama. Jenže tady je to pro nováčky jako v bludišti. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se opět začít vyptávat kolemjdoucích studentů. Každý se mi moc snažil pomoct, jenže problém byl v tom, že nikdo nevěděl, kde ona prokletá kancelář je.

Trvalo mi další hodinu, než jsem s pomocí řady dánských studentů klíče konečně získala. Jenže mi je nedal sám inspektor, ale nějaký pán, který s inspektorem zjevně sdílel kancelář. Byl to pán ve středním věku s náušnicí v uchu a těmi nejblonďatějšími vlasy, které jsem kdy viděla. Doteď nevím, kdo to vlastně byl. Zvláštní bylo, že jsem podepsala jen nějaký papír (nejspíš potvrzení o převzetí klíčů, nerozuměla jsem ani slovu), ale blonďatý pán mi nedal podepsat žádnou smlouvu. Tak uvidíme, jestli mi v září přijde účet.

Nakonec mi řekl, ať si sednu k němu do auta, že mě hodí zpátky na Rockwool. Přiznávám, že jsem se v první chvíli trochu lekla, ale zdvořile jsem poděkovala a on jen odvětil, že je to ok, že to „..dělá s každým“.

Na Rockwoolu mi všechno ukázal a dokonce mi pomohl s kufrem do schodů. Pak mi šel ještě ukázat, kde si studenti perou prádlo, a připomněl mi, že do pračky už nemám dávat prášek na praní, že už je tam přiváděn automaticky. Velkou radost mi udělala i sušička, která stála vedle praček jako naprostá samozřejmost.

Mapa areálu. I Sherlock Holmes by měl problém najít kancelář inspektora.

 

Jedna z hlavních univerzitních budov.

 

Jezero uprostřed areálu, hned naproti budově na předešlé fotce.

Samotný byt na Rockwoolu je poměrně prostorný. Je tu společná místnost, kde se nachází kuchyň, jídelna a společenská místnost současně. Pak jsou tu po stranách oddělené vždy tři samostatné pokoje. Na každé straně jsou dvě ložnice a jedna společná koupelna. Dohromady to tedy dělá sedm místností.

Na dánských kolejích nikde není jednotné standardní vybavení, ale v každém pokoji nový nájemník najde vždy jen to, co mu tam nechá ten předešlý. O tomto zvyku jsem věděla už předtím, než jsem přijela, a tak jsem tak nějak počítala i s tím, že dost možná budu muset vyrazit do Ikei pro postel nebo stůl. Nakonec byl ale můj pokoj na dánské poměry docela dobře vybaven.

Našla jsem tu postel, dvě matrace, několik peřin a polštářů, dva jídelní stolečky, které si hrály na noční stolek, malou otevřenou komodu, křeslo, rozbitou židli, stůl a menší skříň. V pokoji bylo i několik dalších věcí mimo nábytek. Nákupní košík, izolepa, šitíčko, baterka, tyčinky do uší, prostředek na praní barevného prádla a balení kondomů.

Během prvního dne jsem ještě zašla na rychlý nákup, ale pak už jsem si jen hodila nohy nahoru, pustila si film a v 6 hodin usnula.