Hvad hedder du? Jeg hedder Danmark!

14. - 22. srpna

Ani slovy nedovedu popsat, jak moc jsem z Dánska unešená. Ovšem unešená jsem z něj byla už mnohem dříve; ještě před tím, než jsem tuhle báječnou zemi navštívila vůbec poprvé. A každý další den strávený na severu mě jen utvrzuje v tom, že jsem na správném místě.

Jen jedna jediná věc mi tu přijde naprosto šílená - počasí. Paradoxně by tu nakonec ale bylo docela pěkně a teplo; jen nebýt neustálého větru a těch hustých mraků, které překrývají sluníčko.

Takže to máte nakonec tak: je zataženo a fouká, sáhnete po bundě; sotva si ji oblečete, mraky odejdou a sluníčko hřeje tak, že se v bundě nedá vydržet. Jenže hned jak si sundáte i další vrstvu oblečení, přiženou se další mraky a vám naskáče husí kůže. To už vám opět bunda hřeje záda a kolem vás začíná pomalu pršet. Prší přesně DVĚ minuty (nedalo mi to a opravdu jsem to posledně měřila na stopkách). Zpoza mraků už se zase dere ven sluníčko a vám je i v dešti nesnesitelné horko. A to všechno se uskuteční během pěti minut, přičemž celý proces se opakuje v cyklech.

Po několika dnech v Dánsku jsem tedy přišla na to, že otázky typu "Jak je venku?" nebo "Mám si vzít tílko, nebo tričko?" jsou stejně zbytečné jako zdejší předpovědi počasí.

I přesto však musím přiznat, že vzhledem k mému všeobecnému entuziasmu mi celá ta situace kolem počasí nakonec přijde víc směšná než frustrující.

Pro tentokrát ovšem nechme první dojmy ještě stranou. V tomto příspěvku bych vám ráda alespoň trochu nastínila události předešlých dnů.

Někteří z vás ví, že jsem na Erasmus vyjela už v polovině prázdnin proto, abych se zúčastnila tzv. Foundation Course. Tedy kurzu, který bych přirovnala k orientačnímu týdnu pro mezinárodní studenty, již se rozhodli v následujících měsících (či letech) studovat na RUCu (Roskilde University).

Musím přiznat, že doposud byl program opravdu pestrý a vše velmi dobře naplánované. V prvních dnech nás čekala prohlídka univerzitního areálu, Roskilde a Kodaně. Současně pro nás bylo připraveno několik prezentací o Dánsku, místním životním stylu a průběhu studií na RUCu. Nechyběla ani pomoc s praktickými věcmi - jako s ubytováním či vyřízením povolení k pobytu.

Katedrála v centru Roskilde.

Svého času bývalo v katedrále 70 oltářů. Tento pochází z Belgie z roku 1560.

Jen pro zajímavost - tvor po pravé straně měl být slon. Jenže autor nejspíš v životě slona neviděl, a proto vypadá tak, jak vypadá.

 

V období největší slávy města (Roskilde dokonce bylo po nějakou dobu hlavním městem Dánska) v katedrále sloužilo 200 kněží. V současné době jich tu je "jen" 5.

Pokud jsem správně poslouchala, v katedrále by mělo být podle všeho pochováno 39 králů a královen.

Některé části výzdoby jsou staré jen několik desítek let.



Oběd a leháro v Gimle - studentském klubu - v centru Roskilde.

Gimle funguje pouze na základě dobrovolnictví (podobně jako spousta dalších studentských spolků a aktivit). Součástí komplexu je i další budova, ve které se odehrávají koncerty, oslavy a spousta dalších úžasných věcí.

Zastávka v městské knihovně v Roskilde, kde pro nás byla připravená odpolední svačina (ostatně jako téměř všude, kam jsme dorazili) a prezentace o tom, jak to v knihovně všechno funguje. Jen pro zajímavost - knihovna nabízí mimo obrovský výběr dánských i zahraničních titulů rozsáhlou sbírku filmů a hudebních děl. Členové knihovny si je přitom můžou zdarma stáhnout přes webové stránky. How cool is that?! A to není zdaleka všechno. V knihovně se smí jíst, pít i povídat. Dokonce si můžete přinést svoji vlastní sváču anebo si (už brzo) něco koupit v připravované místní kantýně. Nesmím zapomenout zmínit, že v knihovně hned vedle řady polic zaplněných knihami nechybělo ani menší pódium s osvětlením a několika hudebními nástroji, na které si mohl zahrát kdokoliv chtěl. Když jsme procházeli kolem, knihovnice jen zklamaně podotkla: "...a někteří návštěvníci jsou strašně sobečtí. Místo toho, aby hráli nahlas, pustí si to z kláves rovnou do sluchátek a my nic neslyšíme!"

V neposlední řadě během kurzu proběhla i naše první hodina dánštiny. Nevím, jak přesně popsat, jak jsem se při snaze vyslovit nevyslovitelné doopravdy cítila... Pro ilustraci bych vám doporučila nechat si na google překladači přečíst název tohoto příspěvku.

Ano, je docela těžké naučit se jazyk, kde se "hedder" čte podobně jako "hyla", a přitom vám všichni Dánové tvrdí, že to, co slyšíte, rozhodně NENÍ "l", ale "d". Ale což. Výzva je výzva a já se chci dánsky doopravdy naučit. Nebo se o to aspoň pokusit.

Součástí Foundation Course byly i aktivity, díky kterým jsme se měli s ostatními studenty nejen možnost více sblížit, ale zároveň zažít i kupu srandy. Byly pro nás například připravené nejrůznější hry - od prověřování našich schopností co nejrychleji otevřít co největší počet lahví piva novinami či zapalovačem, po lehké sportovní činnosti.

Minulý týden se také uskutečnil filmový večer, během kterého jsme si ve školním "kině" pustili dánský film Adams aebler (Adamova jablka). K tomu bych jen dodala, že jsem ještě nikdy neviděla film podobný tomuto. Po celou dobu nevíte, jestli máte nad příběhem plakat, nebo se smát. Bylo nám řečeno, že film pěkně demonstruje, jak moc se Dánové obecně vyžívají v černém humoru. To sice po pár dnech strávených v Dánsku ještě nemůžu úplně posoudit, nicméně bych Adamova jablka doporučila vám všem. Budu moc ráda, když mi dáte vědět, co jste si o filmu mysleli vy.

Během filmu jsme popíjeli pivo a kolu. Nechyběl ani popcorn a brambůrky.

Několik večerů jsme strávili venku, ať už u jezera v univerzitním kampusu nebo v parcích v Roskilde či Kodani. Mně osobně se obzvlášť líbilo poslední posezení u školního jezera, které začalo piknikem a vyvrcholilo menším táborákem.

Dříve toho dne jsme byli rozděleni do několika skupin, v rámci kterých jsme měli i pro ostatní připravit jakékoliv jídlo jsme uznali za vhodné. My se rozhodli pro tortilly. V mojí partě byla jedna Maďarka, Polka, Francouz a dva kluci z Tanzanie. Není proto divu, že už jenom samotná příprava večeře byla bžunda. O tu se postarali především hoši z Afriky, kteří nejspíš tortilly doposud neznali.

Jeden z pěkných podvečerů, který jsme strávili u jezera. Na fotce jsou moji spolubydlící z Rockwoolu: Donat (Švýcar), Jana (Slovenka) a Linda (Němka).

Park v Roskilde.

Bylo nám řečeno, že rozpočet tohoto kurzu je "opravdu flexibilní". A to asi doopravdy je. Představte si, že nám při každém z těchto pikniků za univerzitní peníze studenti pořídili pěknou řadu bas piv. Nějak si nedovedu představit, že by Karlovka pro své erasmáky udělala něco podobného. Nebo se pletu?

Na závěr musím ještě dodat, že co se týká rčení "piješ jako Dán", něco na tom opravdu bude. Tady, jak se zdá, pije prostě každý. A pije se neustále a všude. Dokonce i ve školních budovách se čas od času uskuteční party. Na jednu takovou jsme zrovna narazili minulý týden při večerní procházce po kampusu. Tak jsme neváhali a připojili se k ostatním.

Nejspíš pro vás nebude překvapením, že v největší míře se tu pije pivo. To je také ze všech lihovin nejlevnější. Co vás ale možná překvapí, je skutečnost, že se tu pivo snad naučím pít i já. Nevím, co se se mnou děje, ale pivo jsem od začátku kurzu s ostatními popíjela každý večer...a bylo vážně dobrý!

Za sedmero rovinami

12. a 13. srpna 2013

Cesta na sever uběhla vcelku rychle a byla až nečekaně příjemná. Po delším rozmýšlení jsem se nakonec rozhodla do Dánska odcestovat žlutým autobusem, díky čemuž jsem si mohla zabalit o pár kilo nepotřebných věcí navíc (ale i přesto jsem oplakala druhý pár oblíbených pohorek, další lodičky a třetí bundu, kterou jsem kvůli nedostatku místa prostě musela nechat doma).

 

Musím přiznat, že z cesty ani půlročních erasmáckých studií jsem nebyla vůbec nervózní. Jediné, čeho jsem se opravdu bála, byla cesta z Kodaně do Trekroner – tedy místa, kde se nachází univerzitní kampus a koleje. Měla jsem jet totiž vlakem. A má paměť mi neustále připomínala přísně vyhlížející paní průvodčí, která mi loni touhle dobou ve vlaku cestou z Kodaně do Aalborgu vysvětlovala, že zavazadlo přeci nemůžu mít vedle sebe v uličce, ale nad sedadlem, kde je pro „příruční“ zavazadla vymezený prostor. Co naplat, že ten kufr tehdy vážil 20 kilo. Jenže teď by byla situace ještě horší. Měla jsem s sebou sbalené kufry dva – jeden vážil 23,2 kg a druhý rovnou 28,5 kg – a sotva jsem je byla schopná uzvednout. Není proto divu, že mě děsila představa, jak se při snaze dosoukat do vlaku alespoň první zavazadlo po strmých schůdcích zavřou dveře, a druhé mezitím zůstane opuštěné na nástupišti. Zbývalo si jen vybrat, které je mi vzácnější. Nakonec bylo ale všechno jinak. K tomu ovšem postupně.

Myslím, že jsem měla velké štěstí, protože jsem v autobuse seděla vedle 19leté Kačky, která byla moc fajn. Dozvěděla jsem se, že měla se svojí kamarádkou namířeno na jeden z dánských ostrovů strávit dva prázdninové týdny.

 

Povídaly jsme si skoro celou cestu z Čech do německého přístavu, kde na nás už čekal trajekt. A nebýt jedné velmi příjemné slečny před námi, která byla jen o něco málo starší než já, prokecaly bychom nejspíš celou cestu. Jenže ta slečna tam byla. A byla docela drsná. I když mně osobně to tak nejdřív nepřišlo, protože jsem jí nejprve nerozuměla. Otočila se na nás a já jen slyšela: „Dámy, mohly byste na chvíli přestat koukat?!“…tak jsem si řekla, fajn, asi se chce převléct, tak se nebudu dívat, a jen jsem ochotně odvětila: „Jasně!“  Jenže jak mi potom Kačka vysvětlila, slečna nic takového neříkala. Já jen špatně slyšela. Slečna totiž říkala: „Dámy, mohly byste na chvíli přestat KVOKAT?!“ Tak jsme ji v zájmu vlastního zdraví raději poslechly.

 

Do Kodaně jsme dorazili podle plánu v 6 hodin ráno. A i tehdy jsem měla štěstí, protože jsem se při výstupu z autobusu seznámila se Slovenkou Natálií, která vyjela na roční erasmus do dánského města Horsens. Bylo fajn, že jsme si mohly na vlakovém nádraží, u kterého nám díky bohu zastavil autobus, navzájem pomoct s hlídáním kufrů. Byl to totiž trochu challenge najít pokladny, vlak a nástupiště, ze kterého jsme měly odjet. Nakonec se nám to ale podařilo. Mně jel vlak v 7.36 z nástupiště 8 a Natálii v 7.40 z nástupiště 7, které s mým nástupištěm sdílelo stejný "chodník". Takže paráda.

 

A teď pozor. Měla přijít (pro mě) ta nejhorší část celého pobytu v Dánsku – vynést včas kufry po schodech do vlaku a pak je hodit do horního zavazadlového prostoru. A víte co? Stáli při mně všichni svatí, protože se ve finále nic takového konat nemuselo! Vlak, kterým jsem jela, totiž neměl schody! A tak jsem kufry nechala hned ve vstupním prostoru a s klidem v duši a úsměvem na tváři vyrazila vstříc kolejím. To jsem ještě netušila, že ta největší sranda dne mě teprve čeká...



Žádné schody - měla jsem takovou radost, že jsem to prostě MUSELA vyfotit.

Do Trekroner jsem dorazila zhruba v 8. Skvělé načasování, protože první budovy univerzitního areálu leží od stanice volnou chůzí cca 3 minuty. A já přitom věděla, že si musím vyzvednout klíče od pokoje v inspector’s office na koleji Korallen někdy mezi 8. a 10. hodinou. V první řadě jsem se ovšem rozhodla najít kolej Rockwool, ve které jsem měla být ubytována.

 

Následující půlhodina probíhala v duchu zmateného pobíhání sem a tam, nadávání na nemožně těžké kufry a neustálého vyslýchání kolemjdoucích dánských studentů, kudy na Rockwool. Nakonec jsem zjistila, že Rockwool je hned první budova, kterou jsem při cestě z nádraží minula.

Pohled směrem od nádraží - malá modrá budova po levé straně je kolej Rockwool.

 

Celý Rockwool zblízka. Domeček na kuří nožce.

 

Bylo sice fajn, že jsem si našla kolej. Jenže jsem pořád neměla klíče. A tak mě napadlo poptat se studentů na Rockwoolu, jestli náhodou neví, kde najdu inspector’s office. Postupně jsem obešla všechny byty, jenže jak jsem záhy zjistila, v celé budově nikdo nebydlel (!).

Nakonec jsem se tedy rozhodla nechat dole u vstupu kufry (přeci jen jsem se po všem tom cestování a hodinovém spánku cítila trochu vyčerpaná) a porozhlédnout se po kanceláři sama. Jenže tady je to pro nováčky jako v bludišti. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se opět začít vyptávat kolemjdoucích studentů. Každý se mi moc snažil pomoct, jenže problém byl v tom, že nikdo nevěděl, kde ona prokletá kancelář je.

Trvalo mi další hodinu, než jsem s pomocí řady dánských studentů klíče konečně získala. Jenže mi je nedal sám inspektor, ale nějaký pán, který s inspektorem zjevně sdílel kancelář. Byl to pán ve středním věku s náušnicí v uchu a těmi nejblonďatějšími vlasy, které jsem kdy viděla. Doteď nevím, kdo to vlastně byl. Zvláštní bylo, že jsem podepsala jen nějaký papír (nejspíš potvrzení o převzetí klíčů, nerozuměla jsem ani slovu), ale blonďatý pán mi nedal podepsat žádnou smlouvu. Tak uvidíme, jestli mi v září přijde účet.

Nakonec mi řekl, ať si sednu k němu do auta, že mě hodí zpátky na Rockwool. Přiznávám, že jsem se v první chvíli trochu lekla, ale zdvořile jsem poděkovala a on jen odvětil, že je to ok, že to „..dělá s každým“.

Na Rockwoolu mi všechno ukázal a dokonce mi pomohl s kufrem do schodů. Pak mi šel ještě ukázat, kde si studenti perou prádlo, a připomněl mi, že do pračky už nemám dávat prášek na praní, že už je tam přiváděn automaticky. Velkou radost mi udělala i sušička, která stála vedle praček jako naprostá samozřejmost.

Mapa areálu. I Sherlock Holmes by měl problém najít kancelář inspektora.

 

Jedna z hlavních univerzitních budov.

 

Jezero uprostřed areálu, hned naproti budově na předešlé fotce.

Samotný byt na Rockwoolu je poměrně prostorný. Je tu společná místnost, kde se nachází kuchyň, jídelna a společenská místnost současně. Pak jsou tu po stranách oddělené vždy tři samostatné pokoje. Na každé straně jsou dvě ložnice a jedna společná koupelna. Dohromady to tedy dělá sedm místností.

Na dánských kolejích nikde není jednotné standardní vybavení, ale v každém pokoji nový nájemník najde vždy jen to, co mu tam nechá ten předešlý. O tomto zvyku jsem věděla už předtím, než jsem přijela, a tak jsem tak nějak počítala i s tím, že dost možná budu muset vyrazit do Ikei pro postel nebo stůl. Nakonec byl ale můj pokoj na dánské poměry docela dobře vybaven.

Našla jsem tu postel, dvě matrace, několik peřin a polštářů, dva jídelní stolečky, které si hrály na noční stolek, malou otevřenou komodu, křeslo, rozbitou židli, stůl a menší skříň. V pokoji bylo i několik dalších věcí mimo nábytek. Nákupní košík, izolepa, šitíčko, baterka, tyčinky do uší, prostředek na praní barevného prádla a balení kondomů.

Během prvního dne jsem ještě zašla na rychlý nákup, ale pak už jsem si jen hodila nohy nahoru, pustila si film a v 6 hodin usnula.